Hošťálková na výstavě

Před několika dny byla na vsetínském zámku otevřena nová výstava „Valašsko můj domov“. Ta bude trvat až do 1. 11. 2020. Ale vrátím se na úplný začátek celého příběhu. Někdy na jaře mě má milovaná žena upozornila na vyhlášení stejnojmenné fotosoutěže pro amatérské fotografy i s dotazem, zda se nechci přihlásit. Při volné chvilce jsem prostudoval propozice a začal přemýšlet, jaké snímky bych mohl zaslat. Jeden soutěžící mohl zaslat až 5 fotografií do dvou témat „příroda, lidé a kultura“.

Ve své galerii jsem tedy provedl první selekci a předvýběr snímků. Datum uzávěrky by stanoven na 30. 6., takže jsem měl případně dostatek času nějaké další snímky pořídit. Čas uzávěrky se neúprosně blížil, tak jsem jsi utřídil finální snímky a vše poslal organizátorům. Teď již to bylo vše v jejich rukou, jak hodnocení dopadne. Ke konci července mi došla e-mailem zpráva s pozvánkou na vyhlášení výsledku a vernisáž výstavy. Ta se konala v pátek 7. 8. na zámku. Celkem se do soutěže přihlásilo 51 fotografů v kategorii dospělí, kteří poslali 220 snímků a 3 fotografové v kategorii mládež s 15 snímky, s tím že nejlepších 70 snímků bude vystaveno v zámecké galerii.

Neměl jsem nějaké ambice, že bych mohl jakkoliv uspět. Ale výstavu jsme si se ženou nenechali ujít. O to větší překvapení tam bylo pro mě nachystané. Na samotnou výstavu se dostaly hned tři mé snímky, z toho dvě od nás z Hošťálkové. Asi největší radost mi udělala fotografie „Zlaté ráno“, která již získala třetí ocenění. Mezi další uveřejněné snímky se dostaly „Lúky U Trnčáků“ a „Vstavač vojenský“.

Ty první dva snímky vlastně vznikly úplnou náhodou a bez nějakého většího plánování. V první řadě bych rád poděkoval českému zastoupení firmy Olympus k zapůjčení fototechniky, bez které by ani vzniknout nemohla. Poděkování dále patří i Českému hydrometeorologickému ústavu, že zrovna na Marušce máme meteostanici i s webovou kamerou. Ta mi právě v rozhodující den velice pomohla nastínit přehled o situaci, jaká panovala u nás v údolí. Když jsem se nad ránem probudil, všude okolo byla taková hustá mlha, že by se dala krájet a viditelnost byla téměř nulová. Na mobilu jsem rychle koukl na webku a podle výšky v terénu jsem během chvilky vyrazil na lov. Volba padla na místa pro mě zcela neznámá u konce dědiny. Cestou jsem si říkal, zda nemám nakonec zkusit vyjet až na okolní kopce, jenže mi to nedalo. Při příchodu na louku se mi naskytl nádherný výhled na mlhou zalité údolí. Slunce bylo ještě za kopcem, ale už první raní paprsky osvěcovaly horní vrstvy tohoto koberce. Situace se měnila každou minutou, nebylo tedy čas něco složitého vymýšlet.

Foťák jsem postavil na stativ, nasadil širokáč a filtry a udělal několik prvních testovacích snímků. Při focení jsem si všimnul, jak slunce již vykukuje nad obzor a začíná vytvářet zajímavé stíny při průchodu paprsků korunami stromů. Zkoušel jsem najít nějaké vhodnější místo abych ve snímku oddělil uzavřenou louku od zbytku údolí. Teď ještě na mé úžasné E-M1 vše přenastavit na snímání do režimu HighRes a může se jít na věc. Cvakal jsem jednu fotku za druhou. Z této první série vznikl právě onen druhý snímek, který se dostal na výstavu. Nese příznačné jméno „Lúky u Trnčáků“. V rychlosti měním širokáč za objektiv M.Zuiko 75mm f/1.8, volím vhodnou kompozici a opět na režim HighRes pořizuji pár snímků. Poté jsem ještě zkoušel různé testování techniky a nastavení, ale slunce se již plně opřelo do svahů a mlha se začala rychle rozpadat. Domů jsem dorazil někdy kolem 8 hodiny. Do dneška na tuto nádheru rád vzpomínám. Až doma při zpracování jsem zjistil, jaký nevšední pohled se mi podařilo zachytit. O to víc si těchto snímků dodnes cením.

Jak se občas říká, nic předem neplánujte, ale naopak zkoumejte a hledejte nové pohledy.